Šohaj LG 125 OK-1765
v polském Ježově(Grunau) na gumicuku.
Před konáním letošní 32 IVGR
v Gliwicích,jsme se vypravili na krátkou 2denní
návštěvu 25 IGBT do Jelení Gory,kde se konalo
současně se sletem Bejbin i setkání historických kluzáků.Po příjezdu
v nočních hodinách do města,jsme po několika dotazech dojeli na vrchol “Gory szybovcove“,která svítila svým
světlem,umístěným na hangáru,jako maják na vrcholu hory.Do rána jsme spali před
hangárem. Teprve po 10 hodině se dostavil první organizátor od kterého jsme
získali další informace. Zajímalo mě hlavně jestli se létá na gumicuku do údolí a kde je možné přistání s následným
transportem. Bylo mi řečeno,že horské letiště bude určitě otevřeno a to i pro aerovleky. Protože jsme na jednu noc nechtěli do
oficielního kempu který byl na letišti v Jelení Goře,domluvili
jsme kempování přímo na hoře. Do té doby jsem pozoroval paraglajdisti,kteří
létali do údolí.Vítr ale postupně zesiloval,stáčel se od východu a tak museli
před obědem svoje hadříky zabalit. Po 12hodině již bylo zřejmé,že stočený vítr
na svahové startoviště do údolí povane o 90 stupňů a
létání na něm bude obtížné. Vítr dále zesiloval až do síly 10-12m/sec,s nárazy
až 15m/sec. Směr byl ale vhodný pro starty aerovlekem
od hangáru na východ,kde je i oficielní dráha-VPD. Asi ve 14hod.přiletěla
vlečná Wilga a dostavili se další účastníci
sletu,kteří měli svoje kluzáky umístěné na hoře.Za chvíli začali polští
kolegové létat na Puchačích aerovleky.
Vzlety byly bez problémové,ale přistání pro velmi silný zadní vítr,který hnal
sedající kluzáky nahoru do kopce,velice obtížné. Vzhledem k malé váze
Šohaje jsem si určil místo dotyku hodně dole na VPD. Moje domněnky brzy
potvrdili další piloti létající na lehkých Bejbinách a K4,kteří se odvážili do
toho větru startovat. Každé přistání bylo sázkou do loterie protože
přeletění vrcholu VPD znamenalo značné
risiko. Dostavili se další účastníci z Čech. Oba Mezerové a Leník z Rané.
Tomáš měl nahoře v hangáru svého Šohaje 425 a brzy šel na start. Já jsem
zatím smontoval svého Š 125 a sondoval, jak to dopadne.Tomáš
odstartoval,vypnul,chvíli létal a šel na přistání, Ale to byla síla. Poryv ho
hnal do kopce VPD a Tomáš to zarazil tak říkajíc na nůž přímo na startovní
čáře. V duchu jsem si posunul svůj bod dotyku ještě níž. Pak jsem sám sebe
přesvědčil že na to mám a odstartoval na 12m laně za Wilgou.
Záhy po startu zjišťuji že mě vlečná táhne pomalu. Udržet Šohaje v silné
přízemní turbulenci dá práci. Volám radiem Wilgu a
žádám zvýšení rychlosti o 10km.Pak je již vše v pořádku. Vypínám v
600m,nacházím stoupání a dotáčím do 1400m.Letím proti větru po větrem
vytvořenými řadami kumulů. Stoupání je tak časté a silné že netočím,jenom
dotahuji a za 25km ztrácím jen 400m výšky. Protože letím proti silnému
větru,tak to trvá dlouho.Zpátky to byl ale fofr. Nad letištěm jsem snad za
12min a ztrácím asi 100m. Letím na samé hranici rychlosti povolené
v turbulenci. Tohle cvičení opakuji ještě 2krát. Potom jsem se snažil
doletět na Sněžku která je také 25km daleko,ale 90stupňů na směr větru,tedy na
jih. Protože větrem tvořené řady kumulů jsou daleko od sebe,ztrácím na přeskoku
rychle výšku,Opadání dosahuje až 4m/sec. Včas obracím a dává mi to na výšku
okruhu. Ještě chvíli se držím na návětrné straně hory a po 2a půl hodinách jdu
na přistání. Teď by se mělo zúročit moje pozorování ostatních před startem.
Dosedám při rychlosti větru přes 12m/sec ze zadu,pod polovinu VPD. Plocha je
strmá a tak musím na vyšší rychlosti. Dávám 100km abych dobře podrovnal a
nevrazil předkem Šohaje do země. Podrovnávám,výdrž,dotyk na kolo ale silný vítr
o rychlosti kolem 45km mě žene nahoru děsivou rychlostí. Stavím Šohaje na
lyži,brzdím ale posečená a suchá tráva je dobré mazadlo. Nemám dobrý pocit,ale
nakonec se moje přistání,jak mi potom řekli kolegové z Hronova,kteří vše
sledovali,řadilo k těm úspěšným. Šohaje si půjčuje Mirek Středa. Start
v pořádku,ale po chvíli přistává. Již podle rozpočtu nám na zemi je
zřejmé,že bude dlouhý.Běžíme ho chytat.Když k nám ale dojíždí,má ještě na
vrcholu takovou rychlost,že by to byla sebevražda. Jede jako rychlík,mačká
předek Šohaje na lyži a nakonec,již prakticky za vrcholem,pokládá křídlo na
zem,jde do hodin a stojí. Všichni jsme si oddechli.Šohaj to přežil,jenom Mirek
je o pár šedin starší. Potom se dozvídám,že předešlého dne,kdy létali Raňáci,to bylo ještě horší.
Blíží se večer a vítr pomalu ustává.
Začíná se připravovat gumicuk. Leník s Maleškou a Kernem přitahují na
jižní startoviště“laťáky“-ŠK38 a Teufela. Startuje se
šikmo,částečně proti větru,ale svahovat prakticky nejde. Byl jsem svědkem
nevšední podívané. Němci postavili svůj malý naviják na vrcholu hory.Po
přistání kluzáku dojeli na motorce s lankem přímo tam ,kde se kluzák
zastavil. Zapojili lano a světe div se,kluzák odstartoval,stoupal proti
kopci,nad úrovní vypnul , přistál proti větru,kolmo na VPD a šel znovu na
start. Tak jsem poprvé v životě uviděl navijákový start
z vrchu,stojíc na zemi. To létání pokračovalo skoro do tmy.
Druhý den ráno to vypadalo,jako by měla
začít zima. Mraky na zemi,mrholí,ale postupně slunce vše rozpouští.Je to den
našeho odjezdu a to proč jsem do Ježova jel-letět Šohajem gumicukem
se ještě neuskutečnilo. Zatím se jedeme s Růženkou podívat do centra
Jelení Gory. Cestou dolů bereme přívěs na Šohaje a
podelší době nacházíme polní cestu na přistávačku.
Přívěs zanecháme v poli a pokračujeme do města. Po návratu se již nahoře
začalo něco dít. Vytahuji Šohaje z hangáru,kde byl přes noc a za pomoci
německých a polských kolegů jej
připravím na gumicuk. Jsem stále nejistý. Vím že
Šohaj potřebuje ke vzletu daleko větší .Rychlost než Šk-38
nebo Teufel. Lidí je ale nahoře poskrovnu. Nakonec
přijíždí na horu pár německy a anglicky mluvících staroušků,kteří se ochotně
zapojí do lana.Usedám do Šohaje,a mrazí mě trochu v zádech. Na každém
konci lana je po 4 staroušcích a bylo by jich zapotřebí jednou tolik. Zvažuji
risiko,ale svah je tak prudký,že by šel Šohaj roztlačit snad i po zemi.Zvedám
ruku. Staříci začínají táhnout a já vidím jak už nemohou a místo aby běželi tak
rychle vadnou.Vtom Maleška uvolní kotevní
lano.Nedostavuje se kýžený „šlunk“,který vás zatlačí
do sedačky,ale takové slabé“plonk“,které Šohaje sotva nadzvedne a už tlačím
dolů abych nabral rychlost. Pomalu přitahuji a vzdalují se od „šišek“. Napětí
opadlo a dostavuje se radost z podařeného startu. Po dvou zatáčkách rovnám
na finále a přistávám vedle přívěsu na poli. Nakonec je nás dole 5. Všichni absolovují, tak jako já svůj první start z Ježova..
Přesto že mluví každý jiným jazykem,tak si vzájemě
gratulujeme,pomáháme s rozebíráním kluzáků a nakládáním na transportní
vozy.
Tímto startem na gumicuku,z tak slavného kopce
jakým v historii plachtění je pro nás Ježov,dříve
„Grunau“,kde se začali stavět slavné „GRUNAU BABY“a
který pamatuje mnoho slavných pilotů včetně známé Hany Reisch.,se
mi splnilo další z dosud neuskutečněných přání. Moje pocity asi
stejné,jako když jsem létal před deseti léty,také se Šohajem,poprvé na Waserkupe
Zdraví a „letu zdar“přeje Emil Slíva